Mike Mangini o bubnování s králi prog-metalu
Bubeník Dream Theater Mike Mangini o bubnování s králi prog-metalu,
rozhovor pro www.musicradar.comSource: http://www.musicradar.com/news/guitars/dream-theaters-mike-mangini-on-drumming-with-prog-metals-kings-496667 | |
|
Joe Bosso, Tue 13 Sep 2011, 3:49 pm BST Plus drum setup, polyrhythms, recording and quirks  "Music doesn't lie," says Mike Mangini, Dream Theater's new man on the drum throne. "All it can do is tell the truth. If you listen to A Dramatic Turn Of Events, you can tell that I have total respect for the band and the music, and that my mission was to enhance these amazing musicians and make what they do sound better." Humble to a fault, Mangini does more on the new Dream Theater disc than simply back up his insanely accomplished frontline. With a heavenly combination of supreme technical chops and infinite musical sensibilities - the man literally oozes groove by just standing still - he puts to rest any notions that the progressive-metal titans were marginalized (or worse, finished) by last year's departure of the equally skilled Mike Portnoy. On the subject of Portnoy, who in the past week said that he wouldn't rule out reuniting with Dream Theater, Mangini is the embodiment of tact and deference. "I always learned that it was best to praise in public and scold in private," he says. "With Mike Portnoy, it's easy for me to give credit where credit is due. He's amazing. As far as a reunion goes...I can't think about it. Why would I? I have too much to do." After getting his feet wet performing with the band during a string of summer European festival gigs (headline slots, too - talk about an initiation!), Mangini is looking forward to playing a good portion of A Dramatic Turn Of Events live when the group kicks off their world tour in the US on 24 September in San Francisco. "I think musicians and Dream Theater fans are going to find what we're doing to be very exciting, very musical," he says. "Some of the things are subtle and extremely nuanced, while others are big and over the top and crazy. It's going to be a lot of fun as it all unfolds." MusicRadar sat down yesterday with Mike Mangini to discuss how he's changed in the short time he's been with Dream Theater, his approach to recording, some of his theories on drumming (remember, he's a former Berklee instructor!) and perhaps more importantly, what's the one thing that drives him crazy while he plays? What have you learned about yourself since recording the new Dream Theater record and the summer touring you've done? "I have learned that I've always had the choice to be who and what I am now, even when I didn't think so. I'm a better listener, on and off the stage, and I'm more in tune with what somebody else thinks and feels. "Clearly, I've had the choice to be that way since I was seven or whatever. But like anybody, I've had ups and downs and got in my own way. It's like the person you are and the person you want to be are two different things. Being in this band has allowed me to understand the person that was always inside of me, the better person. It's allowed me to choose the best option, and that's been really nice."  What have you discovered about the band? "What I didn't expect on one level was more personal. What I did expect on a musical level has happened. Let me explain: On a musical level, the thing that makes us really close – as close as you can be in a very short time – is our love of progression, of trying to be better, of digging in deeper. It's about trying to achieve the ultimate and never giving up. That's what we have in common, and I noticed that from the first day I spent with them. "On a personal level, they're all extremely respectful and in tune with what's going on around them. They're very mature, and they're in the business of music to make music. They speak highly of other musicians. They give credit where credit is due, and they applaud that which deserves applause. "We don't sit around and talk trash about this band or that person. The guys in Dream Theater talk about music and pursuing happiness…riffs and instruments…this part versus that part. It's so pleasant. Every night is about moving forward. I don't mean for this to sound so 'rah-rah,' but that's what they're like. They're an extremely passionate, positive bunch. "It's all in this quote, I don't remember who it's from [editor's note: Eleanor Roosevelt]…'Great minds discuss ideas, average minds discuss events; small minds discuss people.' I really think that's true. Don't spend your time gossiping when you should be doing something." That said, how have you dealt with some of the haters, the Mike Portnoy-only supporters who diss the band without him? "Well, I don't really focus on it. But I also look at it the same way that attraction works, meaning it's either God's business or the business of human nature. If you believe in God, then you understand, and if you don't, then you can understand human nature. "If you're attracted to somebody, it's beyond one's control. It is what it is. So if people are attracted to what Mike Portnoy brought to Dream Theater – as I am, because I'm certainly attracted to it – then that's nature. People are just doing what they do, and that's fine – I applaud them. "If other people are anti-me because they're pro-Mike Portnoy, there's really nothing I can say or do about that. They're going to think what they think, and it really has nothing to do with my playing. Have they listened to the album? Have they seen the show? In most cases, no. So they're just going on their emotions. That's fine. I can't change that. All I can do is do what I do."  Moving on to your drum kit, have you changed it around from what you were using at the beginning of the summer? "I'm using my Pearl Reference Pure kit, which is what I used on the European tour, but I'm re-establishing my Pearl e-Pro pads and brain. I used the e-Pro on the album, but not on the song On The Backs Of Angels, which was the only new song we played live over the summer. Now that we're going to be playing other songs that have added percussion, I'll be needing the e-Pro. "The other thing is that I have to add in the associated slave pedals in order to reach the two kick pads. I have four acoustic bass drums, but on the outside of those, on each side, is one electronic kick. They're not necessarily kick drum noises coming out of them; on Breaking All Illusions, I have cowbells coming out of them. So the hardware has to get added in. "John Myung requested that I drop my drum riser – actually, I need to follow up on that – which I'm thrilled about, because he wants to establish more eye contact with me. That's the greatest thing that could come out of his mouth. I'm tickled that he would think so much of our situation that he'd want to bond on stage. "Also, I'm making a major change in drumheads. I'm switching to Remo clear black dots instead of the pinstripes. I used the pinstripes on the new album and the last tour, but they emanate above the 400K range. I'm learning more about the set, and given the microphones, I don't want that frequency. The clear black dots give me a little bit more of the higher end, but they also give me more of the sustained boom. It's a trade-off, but it's one I think will work." The recording process for the new record – was it a little strange that the tunes were already written, with drum programs mapped out? "It wasn't strange for me, and I actually welcomed it. It's kind of funny: When John Petrucci called me to tell me that I wasn't going to be around for the writing process, I was elated, and I said, 'John, thank you so much.' "He was curious about my reaction, and my answer to him was two-fold: Number one, I still wanted to take a lot of time to review the band's catalogue and nurture my drumset. The other thing was, I didn't want to change things right out of the box. The important thing to stress, however, is that John didn't program all the drum parts that I would play, and I didn't play them note-for-note. He created outlines for me. Some things I played as they were, other things I changed, and in some cases he and I tried something totally different. I welcomed working that way." Were any of the new songs particularly hard for you to nail? "Hmmm… My answer might not be what you're expecting: This is The Life. Not that it was physically tough to play, but there were a lot of moments where I chose not to play things. That is hard for me because I've mathematically trained my body, all six limbs – that means my mind, my voice and my hands and my feet – to do any combination of between one in 20 notes simultaneously. "Like any human, there are still more things I can't play than I can. But I've trained myself, using a very special system, to be able to learn to play something very quickly. The point is that all of these rhythms are going through my head at the same time, so I have so many choices at my disposal. The hard thing on This Is The Life was to digest everything and not play."  The unison playing on songs such as Outcry and Build Me Up, Break Me Down – how long did those parts take to get just right? "Uh…a day! [laughs] However this is going to sound... See, I'm 48 years old, and I've trained very hard. For the past 10 years, I got away from a lot of things and focused on raising a family and being a good dad and husband. Prior to that and since 2010, I've trained myself to be able to learn a song and play it in under two hours. "Dream Theater songs aren't like that. The old songs take extraordinary periods of time for memorization, and the new songs are no different. Plus, I'm doing something physically ultra-difficult, which is the use of coordination and polyrhythms. This is new for the band." How exactly do you approach polyrhythms in regards to Dream Theater? "It's a fairly wide topic, but the number one goal is to be the connective tissue in Dream Theater. For instance, if there are two separate lines being played by any of the other four guys – this includes vocal parts, too – then what I do is tie the band's parts together. By default, this creates other rhythms but not necessarily polyrhythms. Sometimes there are polyrhythms created. "Now, the way I approach it is, I'm playing in a different time signature than the rest of the band. For example, in the song Outcry, the band is changing time signatures over 10 times during one of the repetitive lines. They're changing between 2 and 3 – two notes and three notes. While they're doing that, I'm also doing it with my feet, but my hands are in 7/16 – a completely different time signature. It's both a math thing, but it's something that's a lot of fun, too." Being a former teacher, what are your thoughts on the importance of muscle memory awareness, and even the study of the human anatomy, when it comes to drumming? "These are both primary reasons for the way somebody should practice, and they're also important to know so that somebody is never steered in the wrong direction. These are very important issues. Number one: We're mechanical; we're human beings. If we don't adhere to how we're made, we're going against nature. If we understand how these things work, we're more apt to come out of a room improved. "On the other hand, human anatomy and muscle memory are the reasons why a jazz instructor who gets a rock player has no right to tell that him to practice and expect him to be a jazz player in a year. I've lived through this. He has no right to offend that student and to make him feel bad about himself or to make him think he has no talent. "You see, a rock player who has spent many hours practicing has set his muscles a certain way. A jazz teacher trying to break a rock player and make him play another way is going against nature. It's absurd! All instructors need to know that when they start messing with a person's love…they're doing a lot of damage. "People are people, and students who want to learn something need care and nurturing. I'm not saying that you can't learn to do something else. Of course you can, and it's beneficial. But it takes time. Years! It's like going to college to learn something – and you get four years for that, sometimes longer. In my opinion, jazz is extremely important for rock musicians to learn. Look at John Bonham - his sound was his swing. But again, it takes time. I feel very strongly about this topic."  Drummers can be an eccentric bunch. From what kind of shoes they wear to their drum setups, they're very picky. What are your quirks? "Let me think, I know I have some… Oh! This is a good one. This is a biggie. The lighting. If there's front lighting on me, like a spotlight, and no backlighting, I literally freeze up. I will grab those sticks so tightly, and I'll wind up with blisters; I'll wind up hurt. There's nothing I can do about it. A direct spotlight on me, that's my kryptonite. It renders me powerless. [laughs] "I learned why this happens, though. Growing up, I was forced to play for anywhere from 300 to 500 people at weddings. The Mangini family is huge, and back in the day, everybody was invited to weddings. So my parents would pack up my small drum kit, and they'd take me to the wedding hall to play along to Beatles records or jazz records. I hated it! [laughs] I absolutely hated it. I cried and begged them not to make me do it. You know, I was a kid – this was scary for me. "I remember they would film me while I played, and they had one of those 8mm cameras with the giant floodlight. It was so bright in my face. It was horrifying. I hated it, hated it, hated it! "Years later, when I was playing clubs in Boston, I realized that there were places where I would play great and places where I would literally have panic attacks. I'd throw up, have bathroom attacks… and always at the same clubs. I got a creative visualization tape, and that's when I figured it all out: every single club where these episodes happened had direct spotlights on me with no backlighting. In my subconscious, I was a kid again at the family weddings." Needless to say, you've no doubt asked the Dream Theater lighting crew to give you backlighting. "Yeah, I was talking about this to Dream Theater's lighting engineer, Steve, who's amazing. I said, 'Please, please don't shine that bright light on me on purpose. Whatever you do…' [laughs] "When I was playing in Steve Vai's band, I played a joke on the lighting guy and painted his fingernails while he was sleeping. Well, he got me back. Not only did he shine that light right in my face, he turned on all the lights over my head so much that they burned my hair. [laughs] He was laughing the whole time. Hopefully, I won't aggravate Dream Theater's lighting man to make him do a similar thing to me." |
Joe Bosso, úterý 13. září 2011, 3:49 pm Plus nastavení bicích, polyrytmy, nahrávání a vtípky "Hudba nelže," říká Mike Mangini, nový muž na bubenickém trůnu Dream Theater. "Vše, co lze udělat, je říkat pravdu. Pokud posloucháte A Dramatic Turn Of Events, můžete říct, že jsem úplně respektoval kapelu a její hudbu, a že moji mise bylo posílit tyto úžasné muzikanty a udělat to, co udělá jejich zvuk lepším." Pokorný až hrůza, Mangini dělá více na novém disku Dream Theater, než že se jen odvděčuje za svou bláznivě dosaženou první linii. S nebeskou kombinací nejvyšších technických přechodů a nekonečného hudebního cítění - tento muž doslova vyzařuje groove i nehybně usazeným - dává vale nějakým představám, že progresivní metalová titáni byli na okraji zájmu (nebo ještě hůře, že skončí) po loňském odchodu stejně kvalifikovaného Mike Portnoye. Na téma Portnoye, který v minulém týdnu prohlásil, že by nevylučoval spojení s Dream Theater, je Mangini ztělesněním taktu a úcty. "Vždycky jsem se přiučoval, že nejlepší je chválit na veřejnosti a nadávat v soukromí," říká. "S Mike Portnoyem, je to pro mě snadné vyjádřit uznání, tam kde je uznání patřičné. Je to úžasné. Co se týče reunionu... Nepřemýšlím o tom. Proč bych měl? Mám příliš mnoho práce." Po propocení chodidel hraním s kapelou během šňůry letních evropských festivalových koncertů (vložený titulek, také - hovoří o zahájení), se Mangini těší na odehraní velké dávky A Dramatic Turn Of Events naživo, když skupina nastartuje jejich světové turné v USA 24. září v San Francisku. "Myslím, že hudebníci i fanoušci Dream Theater zde objeví, že jsme to udělali velmi vzrušující, velmi muzikální," říká. "Některé věci jsou jemné a extrémně jemné, zatímco jiné jsou velké a špičkové a bláznivé. Bude to hodně legrace, jak se to všechno vyvine." MusicRadar usedl včera s Mike Manginim diskutovat o tom, jak se proměnil v krátké době, kdy je u Dream Theater, jeho přístup k nahrávání, některé své teorie na bicí (nezapomeňte, že je bývalým instruktorem z Berklee!) a snad ještě důležitější, která věc jej jej žene k šílenství, zatímco on hraje? Čemu jste se přiučil od doby nahrávání nového alba Dream Theater a letního turné, které jste udělali? "Zjistil jsem, že jsem vždy měl na výběr být někdo a co jsem teď, i když o tom tak nepřemýšlím. Jsem lepším posluchačem, na a mimo jeviště, a já jsem více v harmonii s tím, co si někdo jiný myslí a cítí. "Je jasné, že jsem měl volbu tímto způsobem od té doby, co mi bylo sedm nebo tak nějak. Ale stejně jako každý jiný, měl jsem plusy a minusy a postavil jsem se k nim po svém. Je to jako osoba, kterou jste a osoba, kterou si přejete být, jsou dvě různé věci. Být součástí této kapely mi umožnilo pochopit člověka, který byl vždycky ve mně, lepšího člověka. To mi umožnilo vybrat tu nejlepší volbu a to je opravdu pěkné." Co jste odhalil v kapele? "To, co jsem neočekával, z jedné stánky, bylo více osobní. To, co jsem očekával po hudební stránce se uskutečnilo. Dovolte mi to objasnit: Z hudební stránky, věc, která nás opravdu sblížila - tak blízko, jak to jen mohlo být ve velmi krátké době - je naše láska k progresi, snažit se být lepší, zkoumat vše hlouběji. Jde o to, snažit se dosáhnout toho nejvyššího a nikdy se nevzdát. To je to, co máme společného a já si toho všiml již od prvního dne, který jsem strávil s nimi. "Po osobní stránce jsou všichni velmi zdvořilí a v souladu s tím, co se děje kolem nich. Jsou velmi vyspělí a jsou v hudebním průmyslu, aby tvořili hudbu. Rozumí si hodně s jinými hudebníky. Dávají důvěru tam, kde je důvěra patřičná, a tleskají tomu, co si potlesk zaslouží. "Neposedáváme a nehovoříme jen tak o kapele nebo lidech. Kluci u Dream Theater mluví o hudbě a o vytváření spokojenosti... riffy a nástroje... jedna část proti druhé části. Je to tak příjemné. Každý večer je o posunu vpřed. Nemyslím si o tom, aby to znělo jako "Rah-rah," ale to je to, co si přejí. Jsou velmi zanícená, pozitivní parta. "Je to všechno v této citaci, nepamatuji od koho to je [Poznámka vydavatele: Eleanor Rooseveltová]..." Velké mozky diskutují o nápadech, průměrná mozky diskutují o událostech, malé mozky diskutují o lidech." Opravdu si myslím, že to je pravda. Neztrácejte čas pomlouvaním, když je třeba něco dělat." Takže k již zmíněnému, jak jste se zabývali některými závistíky, Mike Portnoyovými přívrženci, kteří uráželi skupinu bez něj? "No, tím jsem se opravdu nezabýval. Ale také jsem pozoroval stejným způsobem jak přitažlivost funguje, což znamená, že to buď Boží obchod nebo obchod lidské povahy. Pokud věříte v Boha, pak pochopíte, a pokud ne, pak můžete pochopit lidskou přirozenost. "Pokud vás to přitahuje k někomu, je to mimo rámec něčího řízení. Je to, co to je. Takže pokud jaou lidi přitahování k tomu, co Mike Portnoy přinesl do Dream Theater - kjako jsem já, protože jsem samozřejmě přitahován k tomu - pak je to přirozené. Lidé dělají jen to, co dělají, a to je v pohodě - tleskám jim. "Když jsou ostatní lidé proti mě, protože to jsou naklonění Mike Portnoyovi, neexistuje nic, co bych mohl říci nebo v tom udělat. Budou si myslet, co si myslí a to opravdu nemá nic společného s moji hrou. Poslechli si to album? Viděli to představení? Ve většině případů ne. Takže oni se řídí jen jejich emocemi. To je v pořádku. To nemůžu změnit. Všechno, co můžu udělat, je dělat jen to, co mám dělat." Přeskupil jste svou bicí soupravu, pozměnil jste to celkově od toho, co jste používal na začátku léta? "Používám svoji Pearl Reference Pure soupravu, což je ta, co jsem užíval na turné, ale já jsem přebudoval své Pearl e-Pro pady a brainy (pozn. elektonické bubínky). Použil jsem Pearl e-Pro na albu, ale ne v písni On The Backs Of Angels, což byla jediná z nových písní, kterou jsme hráli živě přes léto. Teď, když budeme hrát další skladby, u nichž byly přidány bicí, budu potřebovat e-Pro. "Druhou věcí je, že musím přidat přidružené slave pedály, abych získal dva-kopací pady. Mám čtyři akustické basové bubny, ale kromě nich, na každé straně je elektronický kopák. Nejsou nezbytné Kick drum zvuky vycházející z nich, v Breaking All Illusions, užívám kravské zvony, kteréz nich vycházejí. Takže hardware musím přidat dovnitř. "John Myung mě požádal, abych si sundal bubnovou vidlice - vlastně, musím to provést - z čehož jsem nadšený, protože on chce navázat více očního kontaktu se mnou. To je ta největší věc, která mohla přijít z jeho úst. Potěšilo mě to, že mohl tak moc přemýšlet o naší situaci, že si přál kontakt na jevišti. "Také udělám zásadní změnu membrán. Přehodím je na Remo zřejmě, černé tečky místo proužků. Použil jsem proužky na novém albu a na posledním turné, ale ony vycházejí z 400K řady. Poučil jsem se více o této sadě, a vzhledem k mikrofonům, nechci tuto frekvenci. Jasně černé tečky mi tvoří menší úder na horní hranici, ale také mi přinášejí více stálejší boom. Jedná se o kompromis, ale je to něco, co myslím, že bude fungovat." Nahrávání nového alba - bylo trochu divné, že skladby byly již napsány, s naprogramovanými bicími zmapovány? "Pro mě to zvláštní nebylo a já jsem to opravdu uvítal. Je to možná legrační: Když mi John Petrucci zavolal, aby mi řekli, že se nemusím být okolo procesu psaní, byl jsem nadšený a řekl jsem, "Johne, děkuji ti velmi mnoho." "Byl zvědavý na moji reakci a moje odpověď na ně byla dvojí: Za prvé, chtěl jsem ještě nasbírat hodně času k přezkoumání katalogu kapely a obohatit svůj drumset. Další věcí bylo, že jsem nechtěl něco změnit přímo po vybalení z krabice. Důležitou věcí ke zdůraznění je, že John nenaprogramoval veškeré bicí party, které budu hrát a já jsem je nepřehrál notu po notě. On vytvořil pro mě obrysy. Některé věci jsem hrál tak, jak byly, jiné věci jsem změnil, a v některých případech on a já jsme se snažili o něco úplně jiného. Přivítal jsem to pracovat tímto způsobem." Byly některé z nových písní obzvláště těžké pro vaše prstíky? "Hmmm... Moje odpověď nemusí být to, co očekáváte: This is The Life. Ne, že by to bylo fyzicky těžké zahrát, ale bylo tam hodně momentů, kde jsem zvolil nehrát něco. Bylo to těžké pro mě, protože "mám matematicky vytrénované své tělo, všech šest končetin - to znamená, moje mysl, můj hlas a moje ruce a nohy - aby udělaly jakoukoli kombinaci mezi jednou z 20 notami současně." "Stejně jako každý člověk, je tam mnohem více věci, které nemůžu zahrát, než můžu. Ale já jsem cvičil sám za použití velmi zvláštního systému, který je schopen naučit se něco hrát velmi rychle. Důležité je, že všechny tyto rytmy procházejí moji hlavou ve stejnou dobu, takže jsem měl mnoho možností, které jsem měl k dispozici. Nesnadnou věcí v This Is The Life bylo, abych vstřebal všechno a nehrál." Souzvuk odehraný v písních jako jsou Outcry a Build Me Up, Break Me Down - jak dlouho se tyto části tvořily, aby byly právě akorát? "No ...pár dnů! [Smích] Nicméně to hezky zní... Vidíš, já mám 48 let a cvičil jsem velmi tvrdě. Za posledních 10 let jsem získal mnoho věcí a zaměřil se na zajištění rodiny a bal dobrým otcem a manželem. Před tím, až do roku 2010, jsem cvičil sám sebe, abych byl schopen naučit se píseň a zahrál ji během dvou hodin. "Písně Dream Theater nejsou jen tak. Staré písně potřebují mimořádné časové termíny pro zapamatování a nové písně nejsou odlišné. Navíc dělám něco, co je fyzicky velmi náročné, co používá koordinaci a polyrytmy. To je novinka pro kapelu." Jak přesně zpřístupňuješ polyrytmy v souvislosti s Dream Theater? "Je to poměrně široké téma, ale cílem číslo jedna je být spojujícím článkem v Dream Theater. Kupříkladu, pokud tam jsou dvě samostatné linky, které hraje některý z dalších čtyř kluků - to zahrnuje vokální části, také - pak to, co dělám je provázat skupinové součásti dohromady. Ve výchozím nastavení to vytváří další rytmy, ale ne nutně polyrytmy. Někdy jsou vytvořeny polyrytmy. "Nyní, jak jsem k tomu přistupoval, je, že jsem hrál v jiném taktu, než zbytek skupiny. Například v písni Outcry, skupina mění rytmus více než 10 krát během jedné z opakujících se linií. Jsou to změny mezi 2 a 3 - dvěmi notami a třemi notami. Zatímco to oni dělají takto, dělal jsem to se svými nohami, ale ruce hrály v 7/16 - úplně odlišném taktu. Obojí je matematická věc, ale je to něco, co také hodně zábavné." Jako bývalý učitel, jaké jsou vaše myšlenky na důležitosti uvědomění svalové paměti, a snad i studie o lidské anatomii, pokud jde o bubnování? "To jsou obojí primární důvody pro způsob, aby jej někdo praktikoval a stejně důležité je vědět, že ten někdo se nikdy neřídí nesprávným směrem. To jsou velmi důležité otázky. Číslo jedna: Jsme technicky nadaní, jsme lidské bytosti. Pokud se nebudeme držet, jak jsme vytvořeni, půjdeme proti přírodě. Pokud pochopíme, jak tyhle věci pracují, jsme vhodnější, abychom vyšli z místnosti lepší. "Na druhou stranu, lidská anatomie a svalová paměť jsou důvody, proč jazzový instruktor, který dostane rockového hráče nemá právo říkat mu o praxi a očekávat, že bude jazzovým hráč během roku. Prožil jsem si to. Nemá žádné právo urážet studenta, aby se cítil špatně nebo aby si myslel, že nemá talent. "Víte, rockový hráč, který strávil mnoho hodin cvičením, má nastaveny své svaly určitým způsobem. Jazzový učitel, který se snaží nalomit rockového hráče a přiměl jej hrát jiným způsobem, jde proti přírodě. Je to absurdní! Všichni instruktoři musejí vědět, že když začnou hrubě zacházet s lidskou láskou... páchají velkou škodu. "Lidé jsou lidé, studenti, kteří se chtějí něco naučit, potřebují péči a výchovu. Neříkám, že není možné se naučit dělat něco jinak. Samozřejmě je to možné a je to prospěšné. Ale chce to čas. Roky! Je to jako jít studovat na vysokou školu něco - a dostanete na to čtyři roky, někdy i déle. Podle mého názoru, jazz je velmi důležitý pro rockové hudebníky, aby se jej učili. Podívejte se na Johna Bonhama - jeho zvuk bylo jeho swingování. Ale zase, to nějakou dobu trvá. Cítím se velmi silný v tomto tématu." Bubeníci mohou být výstřední parta. Který druh obuvi si obouvají na své bicí sestavy, jsou velmi vybíraví. Jaké jsou vaše manýry? "Nech mě přemýšlet, vím, že mám nějakou... Oh! To je dobrá věcé. Jedná se o biggie. Osvětlení. Pokud jde čelní osvětlení na mě, jako reflektor a žádné podsvícení, jsem doslova zamražen. Musím chytit ty paličky tak pevně, že skončím s puchýři, končí to s bolestí. Neexistuje nic, co bych s tím mohl udělat. Přímý reflektor na mě, to je můj kryptonit. To mě učiní bezmocným [smích]. "Pochopil jsem, proč se to děje, jaksi. Když jsem vyrůstal, byl jsem nucen hrát někde pro 300 až 500 lidí na svatbách. Mangini rodina je velká, a semo tamo v jeden den, všichni byli pozváni na svatbu. Takže moje rodiče vybalili mojí malou bicí soupravu a vzali mě do svatební síně hrát podle desek Beatles nebo jazzových desek. Nenáviděl jsem to! [smích] Absolutně jsem to nesnášel. Plakala jsem a prosil je, aby mě to nenutili dělat. Víte, já byl klukem - to bylo pro mě děsivé. "Vzpomínám si, že mě filmovali, když jsem hrál, a měli jednu z těch 8 mm kamer s obřím reflektorem. Bylo tolik jasu v mé tváři. Bylo to děsivé. Nenáviděl jsem to, nenáviděl, nenáviděl! "O několik let později, když jsem hrál v Bostonských klubech, uvědomil jsem si, že tam byla místa, kde jsem hrál skvěle a místa, kde bych měl doslova panickou hrůzu. Zvracel jsem, bral jsem koupelnu útokem... a vždy ve stejném klubu. Vytvořil jsem si vizualizační pásku, a to je, když jsem si to vybavil všechno: každý jednotlivý klub, kde se tato příhoda stala, měl přímé reflektory na mě bez podsvícení. V mém podvědomí jsem byl jsem v dětství znovu na rodinných svatbách". Není třeba dodávat, že jste nepochybně požádal osvětlovací posádku Dream Theater, aby vám podsvěcovala. "Jo, mluvil jsem o tom s osvětlovačem Dream Theater, Stevem, který je úžasný. Řekl jsem: "Prosím, prosím, nesvíť tím jasným světlem na mě schválně. Ať se stane cokoliv..." [smích] "Když jsem hrával v kapele Steve Vaie, provedl jsem žert osvětlovači a namaloval mu nehty, zatímco on spal. No, a on mi to vrátil. Nejen tím, že svítil tím světlem přímo do tváře, otočil všechny světla na moji hlavu tak, že mi spálil vlasy. [smích] Smál se celou dobu. Doufám, že si to nepokazím u osvětlovače Dream Theater, aby mi neudělal něco podobného." |
 |
|
Poslední aktualizace: