MIKE MANGINI - Rozhovor pro www.theaureview.com
|
Bandmember interviewed: Mike Mangini Interviewer: Dave Roberts Date: August 17th 2011  Dave Roberts picked up the phone and had a yack with the new member – talking about life inside and out, of Dream Theater. DR: G’day Mike, how you doin’? MM: Dave, how are you? Very Well. DR: Quickly, massive congratulations from the Dream Theater community. MM: Thank you so much! DR: First up, I want to talk a little bit about the audition if I can? Give us a but of an idea what it was like to walk into a room with the boys from Dream Theater, and not to mention going head to head with the other six top-shelf drummers in the world – what was that like? MM: It was like I was a little kid at a baseball event! I wanted the baseball in my hand, there was no way that I was going to do anything but strike everybody out, and run around, and grab the trophy. And, as weird as that sounds, you have to be that way. You have to go in, and really grab those sticks and get it done. What was odd for me, was that everybody [the other auditioners] was a little nervous, but I wasn’t. So that’s what it was like – being a little kid at little league baseball and wanting the baseball. And you know, being with the Dream Theater guys, I just felt like I wanted to be the guy with the ball. I don’t have – I’m kinda a wannabe athlete (laughs) so I don’t have a better way to describe it – does that make sense? DR: Perfect sense! But it’s not the first time you’ve been involved with six other drummers has it? I found out that you were involved in the ‘A Drummers Dream’ project as well. MM: Yes, in fact that’s why I’m in Canada right now. We are doing our fifth incarnation of this camp, and I just arrived, ran in the door and made it just in time to do this interview. But yes, it’s a totally different situation where Auditioning for Dream Theater it’s every man for himself, where the best man gets the job. Had another one of my peers gotten the job I’d have been the first one to applaud, especially your boy Virgin [Donati] and I would have given him a congratulations and a big big big big hug. So that’s one thing. But the Drummers Dream is different because it’s a teaching camp, where, you know, it’s a bunch of players who are also teachers and also learning from the kids. So it’s a different thing but, you know, the seven and seven it’s a little weird it’s the same number isn’t it? DR: It is – but you just mentioned teaching. And speaking of it, how was the transition from teaching at Berklee, sessioning with people like Steve Vai and playing for extreme and annihilator, to becoming a ‘one band man’? MM: Well you know that came form two different places, and my intention was good. Meaning, my intention behind going into teaching and leaving the touring world behind was two fold. Number one – I wanted to find a wife, make a family and live in my home town. Relax with my friends for a little bit. I just wanted to go home, and reset my charges a little bit. The other thing was that teaching at Berklee and doing all the clinics as a one-man show for so long, my income nearly tripled. So it was financially good, and it was good because I did find a wife and I did make a family, and now the time has come where I wanted to be in a band again. My wife wanted me to be in a band – because she wanted me to be happy. So the transition back was just one of those things where I just started making phone calls, got knee surgery and rehabbed [on the knee] for about a year, just got myself all prepared. Then the auditions came up so it was perfect timing. DR: Sounds like it all fell into your lap? MM: You know, it did. It’s kind of a funny thing. Depending on what your philosophy is, your beliefs and all that stuff – I mean as I said I wanted to be back in a band again but it didn’t happen when I wanted it to. But somehow, all my prayers got answered, better than if I had have answered them. Everything turned out better, than if I’d have scripted it myself. DR: So how about fan reaction? I hear you had a very good reaction in Tel Aviv? MM: Dave! The first show in Rome, we couldn’t start the third song as planned. That entire crowd was chanting my name! And I gotta tell you something, it was brilliant to do that documentary so that the people would at least get to know me, and they’d know that from the bottom of my heart, I really am a brother in this band already. And those people got it right away. You know it’s not just about going out, playing the songs, and hitting the cymbals and a snare drum, it’s so much more than that. So the crow reaction from the beginning took all the pressure off. Those fans in Rome utterly made my life. Because from that point on, every night, at some point in the night was like that. It really was something special where… I mean come on, there are a lot of people who can hit drums and play music, people and players that we have never heard of, wonderful musicians… But there’s something more to this, and the fans picked it up – the ones that were there. And to see it happen every night, took all the pressure off. I mean, what if it were you? What if you were up there? I mean I expected forty-two people to throw a tomato at me, and you know, yell my pal Portnoy’s name (laughs), and I wouldn’t have been upset at all. I’m just pinching myself at how welcoming every one is. It’s awesome. DR: Lets get off touring for a second and talk about the Album. How much input did you have into the album? Did you write the drum beats and grooves? If not were they written when you got there? Did you have influence over them? How did all that work? MM: It worked in that I had nothing to do with the writing, which is the greatest thing in the world. I wanted nothing to do with it. Who am I to walk in there, you know, playing a guitar or keyboard with John Petrucci or Jordan Rudess? I mean I couldn’t even fathom real song writing. Which doesn’t mean barking out commands form a drum set, I’m talking real song writing. So I had nothing to do with it, those guys did it. Petrucci programmed the drums and what happened was, it was awesome because he basically gave me a template of the ups and downs – you know the snare and kick kinda thing. He also programmed some things that were very unorthodox, things that I wouldn’t come up with. Like hitting the snare drum as if it was a cymbal or something you know? Or some beats that were just wicked. So, I learned the drum machine beats, and then I changed a percentage of them, say about 70 percent.. And I went in and John just said ‘OK, play what you think.’ So I had complete influence and control and complete everything. But the funny thing is, and this is the reason that I’m so happy to be in this band, is because even when I played omething on the drums and I had a feeling about ‘hmm, I’m not too sure about that.’ Petrucci echoed it. He would say the same thing and ask me to try something else. Then I’d try something else. For example I might say ‘I think I’m trying too hard on this.’ And Petrucci would say ‘Yeah, I think you’re trying too hard. Lets go back to the drum machine.’ So on some parts, we’d re-reference the drum machine, and I kinda played it exactly the way he had it, and then I went in and changed things. I’d change the embellishment – what cymbals or ride or hi-hat I’d be using, and also, what I had complete influence over was the swing. Meaning, there were moments where I’d play spot-on to the millisecond, and there were other moments where I added a 54 per-cent swing, or a 65, you know almost a triplet but not just to give some extra to it. You know, on the album, there’s a spot in Breaking All Illusions, a spot in On The Backs of Angels where I go into a... sort of a swing but not. It’s just not like a drum machine, you know? So that’s what happened there, and it was a complete team effort I mean the funny thing is that we were on the same page. I want to acknowledge that you asked me that question – The reason is that because people have heard those little snippits, and no the full record like yourself. And you know they head Angels, and a lot of comments – not all – but enough were like ‘We wish Mangini went crazy’ or, ‘It sound like Petrucci made him play a drum machine, blah, blah, blah’ that’s totally not true. What happened is that John put these amazing drum machine parts together, and they went with the guitar, and then I re-interpreted them, and then we both evaluated them. And, in the end, I played what I thought was complete appropriate for the song. You know, it’s like, I’m sure you can hear from the mix that the drums are POWERFUL. They’re really airy and thick, but they’re not overly high-endy and way out in the front of the mix, and demolish the rest of my band mates. I mean you can say what about what you think, but I really think there was a lot of space there and when I had to go nuts I did. So, it all comes down to it being a mutual thing between John and me. Nothing is not meant, and everything is there because we agreed on it. I hope that’s not too much information! DR: No not at all, it’s great actually. MM: (Laughs) DR: Are there any intentions to contribute anything extra to the band in the future? So, lyrics, or vocals or riffs or are you going to leave that up to the rest of the guys? MM: It’s already happening! Dude, Dave, it’s already happening. Like, we are hanging out every night together. We are having a glass of wine, talking about life, talking about music, and you know before gigs we are practising, warming up together and I’m coming up with all these polyrhythmic, sick-o drum grooves. And Jordan and John are jumping all over this stuff. They’re already like, at sound check, we’re coming up with new ideas, It’s already happening. We haven’t even released this record yet, and we’re already coming up with crazy shit already, it’s just awesome. So yeah, I’m contributing. DR: Excellent! A side note of the album, Systematic Chaos debuted at number 19, and Black Clouds and Silver Linings debuted at number 6 on the billboards, where do you think this one’s going to be?  DR: Yeah. MM: Where everything else is! Number one! (Laughs). It’s how everything else is going. I wouldn’t have it any other way. And you know, if it isn’t? I’m going to have to fly there, and do some extra interviews and buy people a lot of steaks and glasses of wine and we will make it number one. (Laughs) DR: (laughs) Speaking of flight and flying here and around the world, what all Australian fans want to know is, Australian tour dates. Now, there’s probably not any dates set, but is there a plan for a world tour yet? MM: Well I’ll tell you what, there’s better than that. I mean, there’s no definite plans just yet, and I’m a couple steps removed from who is arranging this, but I will tell you this. The band is so happy – I mean you only have to look on YouTube and see our smiling faces – especially out of Myung for cryin’ out loud, and we are so happy – just having a ball. My point being, that we want to go everywhere. And we are emailing each other asking where we want to play, and the answer is everywhere! And I’ve been to Australia, and I love it so, so much there. In fact I love it so much there that my wife, who has heard me talk about it so much, she wants to go there too. But the band really wants to go as well, and the fact that the band really wants to go means that we are going to go. I’m not too sure when, but are so excited to come there. And I hope it happens sooner rather than later. DR: Well we’re running out of time, but the last thing I wanted to ask was – have you got any words of wisdom for any aspiring drummers or musos out there? MM: Yeah, you know I do. And that is to try and recognise your own gift. You know we show up to this world, and we don’t have a choice. And we show up how we show up. And as a teacher I know, that everybody has a gift. What ruins it, is when you try to be somebody else, when you try to do something else. And I’m not preaching to anybody, I’m talking about me too! I mean, my whole life people tapping me on the shoulder saying ‘You play too many drums, you play too many notes, blah blah blah blah’ I mean these people are just miserable, I don’t know why they can’t just pick up a tennis racquet and have a cocktail and have some fun – I don’t know what their problem is. Really, I mean this, everybody needs to find out what their gift is and work their arse off. Just go to work. You know the whole infrastructure of the world, is crumbling, in front of our eyes, because of laziness, because of people thinking the grass is greener on the other side, and everybody is worried about everybody else, but nobody wants to clean the car, clean the toilet, nobody wants to rake the leaves or cut the grass. Man, I finally got the pay off, because I cut the grass in my own yard for once instead of worrying about somebody else’s. That would be my advice – just recognise your own talent, your gift to this world and practise it. All I can say is that my prayers weren’t answered on my agenda. I was kicking and screaming for three or four years thinking ‘What’s going on here?’ But sometimes, the plan is different for us, and sometimes the patience pays off. Sometimes, it doesn’t. And I don’t have all the answers but I think if you follow your gift, I think you can’t go wrong. And that’s more important than worrying about a paradiddle or your foot speed or something. DR: Well, thanks so much again for talking to me today. When you guys do hit Australia, please don’t be a stranger, give us a call – we can set up the barbie and bring the guys – but James has to sing for his dinner. (laughs) So, again thank you so much, and welcome to the Majesty mate. MM: Well thank you so much and I can’t wait to get there and eat some Moreton Bay Bugs. I can’t wait to come there, I love that place. And I know I might sound very excited, but… you know I’ve cried like twenty times after that documentary I’m so happy. Some people think it’s a sign of weakness, but I don’t care. I’m a very happy person. Great to talk to you. DR: Thank you very much again, great to talk to you and I’ll see you on the road. MM: Thank you Dave, take care. DR: I will, you too. |
Účastník: Mike Mangini Tázající: Dave Roberts Datum: 17. srpna 2011 Dave Roberts zvedl telefon a popovídal si s novým členem - hořili o životě uvnitř i mimo Dream Theater. DR: Dobrý den Miku, jak se máš? MM: Dave, jak se máš? Velmi dobře. DR: Takže bleskově, obrovské gratulace od komunity Dream Theater. MM: Děkuji vám moc! DR: Nejdříve bych chtěl mluvit trochu o konkurzu, jestli můžu? Nedovedu si ale vůbec představit, jaké to bylo jít do místnosti s kluky z Dream Theater, nemluvě o tom, že hlava šla kolem z toho být s dalšími šesti bubeníky té nejvyšší světové úrovně - jaké to bylo? MM: Vypadalo to, jako bych byl malý kluk na baseballové akci! Přál jsem si baseballovou pálku v mé ruce, nebylo nic takového, že jsem něco dělat, ale vyautovat všechny ven a běhat kolem a urvat trofej. A tak zvláštní, že to zní, musíte být tímto způsobem. Musíte jít a opravdu uchopit ty hole a jenom to udělat. Co bylo pro mě zvláštní, že všichni [ostatní účastníci] byli trochu nervózní, ale já jsem nebyl. Takže tak nějak to vypadalo - byl jsem malým klukem u malého ligového baseballu a chtěli po něm baseball. A víte, že s klukama z Dream Theater jsem se cítil, jako bych chtěl být chlapem s míčem. Nemám - jsem tak trochu rádoby sportovec (směje se), takže nemám lepší způsob, jak to popsat - dává to nějaký smysl? DR: Perfektní přirovnání! Ale není to poprvé, co jste spolupracoval s dalšími šesti bubeníky podobně? Zjistil jsem, že jste byl zapojen rovněž do "A Drummers Dream" projektu. MM: Ano, ve skutečnosti to je důvod, proč jsem nyní v Kanadě. Děláme náše páté ztělesnění tohoto tábora a já jsem přišel, vběhl do dveří a udělal to právě včas, abych udělal tento rozhovor. Ale ano, je to úplně jiná situace, kdy na konkurzu u Dream Theater je každý sám za sebe, kde ten nejlepší člověk dostane práci. Kdyby další z mých kolegů získal tu práci, byl bych první, kdo by zatleskal, a to zejména vášemu chlapci Virgilu [Donati] bych gratuloval s velkým velkým velkým velkým objetím. Takže to je jedna věc. Ale Drummers Dream je jiný, protože je to výukový tábor, kde víte, že je to parta hráčů, kteří jsou také učitelé a také vyučující od dětí. Takže je to něco jiného, ale, víte, sedm a sedm, je to trochu divné, že je to stejný počet, ne? DR: To je - ale právě jste zmínil učení. A když už o tom mluvíme, jaký byl přechod od výuky na Berklee, hrávání s lidmi jako je Steve Vai a hraním u Extreme a annihilator, to přijde jako "jednočlenná kapela" ? MM: No, víte, to přináší formy dvou odlišných míst, a můj úmysl byl dobrý. To znamená, můj úmysl odejít do výuky a opustit svět turné byl druhý. Číslo jedna - jsem chtěl najít ženu, vytvořit rodinu a žít v mém rodném městě. Relaxovat s mými přáteli trochu. Jen jsem chtěl jít domů a načerpat čerstvé síly trochu. Další věcí bylo, že výuka na Berklee a dělání všech clinic jako one-man show tak dlouhou dobu, zvedlo mé příjmy téměř ztrojnásobně. Takže to bylo finančně dobře, a bylo dobré i to, že jsem si našel manželku a věnoval se rodině a nyní nastal čas, kdy jsem si přál být znovu v nějaké kapele znovu. Moje žena chtěla, abych byl v kapele - protože chtěla, abych byl šťastný. Takže vrátit se zpět byla jen jedna z těch věcí, kdy jsem začal obvolávat, po mé operaci kolene a asi roční rehabilitaci [kolena], ještě než jsem byl úplně připraven. Pak přišel konkurz, takže to bylo perfektní načasování. DR: To zní, jako by vám všechno spadlo do klína? MM: Víte, že ano. Je to trochu legrační věc. Podle toho jaká je vaše filozofie, vaše názory a všechny ty věci - mám na mysli, jak jsem řekl, že chci být zpátky ve skupině, ale znovu se nestalo, co jsem si přál. Ale nějak byly všechny mé modlitby vyslyšeny lépe, než jsem si žádal. Vše dopadlo lépe, než kdybych si vytvořil scénář úplně sám. DR: Tak jaké byly reakce fanoušků? Slyšel jsem, že jste měli velmi dobrou odezvu v Tel Avivu? MM: Dave! První představení v Římě, nemohli jsme začít třetí song, jak bylo plánováno. Protože celý dav opěvoval moje jméno! A já ti musím něco říct, bylo by skvělé udělat k tomu dokument, protože lidé, kteří mě aspoň trošku znají, oni věděli, že jsem z celého srdce, už skutečným bratrem v této skupině. A ti lidé to pochopili správně. Víte, to není jen o tom jít ven, zahrát písničky a bouchat do činelů a malých bubínků, je to mnohem víc než tohle. Takže ta reakce davu od začátku odstranila všechny zábrany. Ti fanoušci v Římě naprosto změnili můj život. Protože od tohoto bodu, každou noc, od nějakého bodu večera, to bývalo takové. Je to opravdu něco zvláštní, kdy ... co mi přišlo na mysl, existuje spousta lidí, kteří mohou obládnout bicí a hrát hudbu, lidé i hráči, které jsme nikdy neslyšeli, skvělí hudebníco ... Ale je tu něco navíc, a fanoušci to vyzdvihli - ti, kteří tam byli. Bylo vidět, že se to stalo každý večer, odstranilo to všechny zábrany. Chci říct, co kdybys to byl ty? Co kdyby jste tam byli? Myslím, že jsem očekával čtyřicet dva lidi vrhajících rajčata na mě, a vnímal, jak vykřikují jméno mého kámoše Portnoye (směje se), nebyl bych vůbec naštvaný. Jen jsem se štípal na to, jak příjemné je to pokaždé. Je to úžasné. DR: Odložme nyní turné stranou a hovořme o albu. Jak mnoho jsi vstupoval do přípravy alba? Napsal jste nějaké bicí stopy a přechody? Nebyly již napsány, když jste se tam dostal? Měl jste na ně nějaký vliv? Jak to všechno fungovalo? MM: Fungovalo to tak, že jsem neměl nic společného se skládáním, které je ta nejlepší věc na světě. Nechtěl jsem s tím nic dělat. Kamkoliv jsem tam vešel, víte, hrálaa kytara a klávesy od Johna Petrucciho nebo Jordana Rudesse? Myslím tím, že bych ani nepochopil skutečné psaní písní. Což ovšem neznamená úplně uhozené příkazy tvořících bicí sety, mluvím o skutečném psaní písní. Takže jsem neměl nic společného s tím, co ti kluci dělali. Petrucci naprogramoval bicí a připadalo to, bylo to úžasné, protože on mi v podstatě dal šablonu vzestupů a pádů - víte, smyčky a podobné věci. On také naprogramoval některé věci, které byly velmi neortodoxní, věci, na které bych nepřišel. Jako údery na malý bubínek jako by to byl činel, nebo něco, co znáte? Nebo nějaké údery, které byly docela záludné. Takže, naučil jsem se bubnovat bicí podle automatu a pak jsem změnil procenta z nich, řekněme nějakých 70 procent... A pak jsem šel dovnitř a John právě říkal: "OK, zahrej to, co si myslíš." Takže jsem měl úplný vliv a kontrolu a kompletoval všechno. Ale je legrační věc, a to je důvod, proč jsem tak šťastný, že v této skupině, je, že i když jsem hrál na bicí podle předlohy, měl jsem pocit "Hmm, nejsem si tím moc jistý." opakoval Petrucci. Říkal totéž a požádal mě, abych zkusil něco jiného. Pak jsem zkoušel něco jiného. Například bych mohl uvést, "Myslím, že se snažím jít příliš tvrdě do toho." A Petrucci by řekl "Jo, myslím, že se snažíš být příliš tvrdý. Pojďme se vrátit k automatickému bubeníku." Takže u některých částí jsme se odkazovali na bicí automat, a já jsem tak nějak hrál přesně to, co jsem měl, a pak jsem odešel a změnil to. Já bych změnil kudrlinky - které činely nebo hlavní činely nebo hi-hatku budu používat, a rovněž, na co jsem měl úplný vliv byly přechody. To znamená, že byly chvíle, kdy jsem hrál úplně přesně na milisekundy a byly tam jiné momenty, kdy jsem přidal o 54 procent na přechodech nebo 65, víte skoro triplet, ale ne jen proto, aby to připadalo nějak extra. Víte, na albu, je tu místo v "Breaking All Illusions", místo v "On The Backs of Angels", kde přecházím do... trochu přechodu, ale ne. To prostě není jako bicí automat, víš? Tak tohle se tam přihodilo a bylo to kompletní týmové úsilí, myslím, legrační věc byla, že jsme byli na stejné stránce. Chtěl bych potvrdit, že jste se mě zeptal na tuto otázku - Důvodem je, že lidé slyšeli ty malé ukázky, a ne celou skladbu jako vy. A víte, oni se zaměřili na "Angels" a mnoho komentářů - ne všechny - ale dost podobné jako "Přejeme Manginimu, aby se zbláznil" nebo "To zní, jako když Petrucci hraje na bicí automat, bla, bla, bla", to naprosto není pravda. Co se stalo je jen to, že John poskládal tyto úžasné části bicího automatu dohromady a odešel s kytarou a já jsem to pak znovu přehrával a pak jsme to oba ohodnotili. A nakonec jsem hrál to, o čem jsem si myslel, že je úplně vhodné pro tuto píseň. Víte, je to jako, jsem si jistý, že můžete slyšet z mixu, že bicí jsou SILNÉ. Jsou velmi vzdušné a výrazné, ale nejsou přehnaně bohaté, a způsob uvedený v přední části mixu, aby nabouraly zbytek kapely. Myslím si, že si můžete říci o tom, co si myslíte, ale opravdu si myslím, že tam bylo hodně prostoru, a kdybych se musel zbláznit, tak to udělám. Takže to všechno, co se stalo, byla vzájemná věc mezi mnou a Johnem. Nic není určeno, a je tam všechno, protože jsme se na tom dohodli. Doufám, že to není příliš mnoho informací! DR: No vůbec ne, ve skutečnosti je to skvělé. MM: (směje se) DR: Existují nějaké záměry, abyste přispěl více ke kapele v budoucnu? Třeba, texty, zpěv nebo riffy anebo to necháš běžet, až ostatní kluci osloví? MM: To se už děje! Člověče, Dave, to už se děje. Stejně jako jsme protloukali každý večer společně. Máme sklenku vína, hovoříme o svém životě, bavíme se o hudbě, a víš, před koncerty cvičíme, rozehříváme se společně a já přicházím se všemi těmi polyrytmy, sick-o drum zářezy. A Jordan a John se vrhají na všechny tyto kousky. Oni jsou už připraveni jako na zvukovou zkoušku, přicházíme s novými nápady, to se už děje. Ještě nám nevyšla ani deska doposud a my jsme už přišli s crazy shity, to je prostě úžasné. Takže jo, já jsem přispíval. DR: Vynikající! Okrajová poznámka o albu, "Systematic Chaos" debutoval na čísle 19 a "Black Clouds and Silver Linings" debutoval na čísle 6 v žebříčcích, kde si myslíte, že půjde tohle album?  DR: Jasně. MM: Kde to tentokrát je? Číslo jedna! (Směje se). Je to, jak se všechno ostatní děje. Nedělal bych to jinak. A víš, pokud to nejd? Musel bych tam zaletět a dělat některé další extra rozhovory a koupit lidem hodně steaků a sklenek vína a uděláme to číslo jedna. (Smích) DR: (směje se) Když už mluvíme o letu a létání tady a po celém světě, co si všichni australští fanoušci přejí vědět je, datum australského turné. Nyní asi není žádný přehled termínů, ale je tu ještě plán na cestu kolem světa? MM: No, řeknu ti, co je lepší než tohle. Myslím, že ještě není definitivní plán a já jsem pár kroků vzdálen od těch, kteří je zajišťují, ale řeknu vám to. Kapela je tak šťastná - mám na mysli, že se stačí podívat na YouTube a vidět naše usměvavé tváře - zejména záběr Myunga plačícího nahlas, a my jsme tak šťastní - jen měl slzy. Můj názor je, že si přejeme jít všude. My jsme e-mailem jeden druhého ptal, kde si přejeme hrát, a odpověď je všude! A já jsem pobýval v Austrálii a líbí se mi to tam, tak mooc. Ve skutečnosti se mi tam líbí natolik, že moje žena, když mě slyšela o tom mluvit tak, že tam chce jít taky. Ale kapela si přeje skutečně také jet, a opravdu, protože si to kapela přeje, aby tam jela, takže tam pojedeme. Nejsem si příliš jistý kdy, ale jsou tak nadšeni, aby tam přijeli. A věřím, že se to stane dříve než později. DR: Dobře, musímr spěchat s časem, ale poslední věc, na kterou jsem se chtěl zeptat, byla - Máte nějakou moudrou radu pro všechny začínající bubeníky a hudebníky? MM: Jo, to víš, že ano. A to je pokusit se rozpoznat svůj vlastní dar. Víš, když se objevíme na tomto světě, nemáme na výběr. A my jsme ukázali, jak se máme ukázat. A jako pedagog vím, že každý má dar. Co ztroskotá je, když se snažíš být někým jiným, když se snažíš dělat něco jiného. Nikomu jsem to nenařizoval, a to mluvím také o sobě! Myslím, že po celý můj život mi lidé poklepávali na rameno a říkali "Ty hraješ na příliš mnoho bubnů, hraješ příliš mnoho not, bla bla bla bla". Myslím, že tito lidé jsou jen ubozí, nevím, proč si nemůžou jen tak vzít tenisovou raketu a dát si koktejl a bavit se - nevím, jaký je jejich problém. Opravdu, myslím si to, každý potřebuje zjistit, jaký je jejich dar, a jejich práce je debilní. Stačí chodit do práce. Víte, celá infrastruktura světa se hroutí před očima, z lenosti, protože lidé myslí, že tráva je zelenější na druhé straně a každý si dělá starosti o všechny ostatní, ale nikdo si nechce umývat auta, čistit toalety, nikdo nechce hrábat listí nebo sekat trávu. Člověče, konečně se mi to vyplatilo, protože jsem sekat trávu na mém vlastním dvorku projednou místo starosti o někoho jiného. To by byla moje rada - stačí jen uvědomit svůj vlastní talent, svůj dar pro tento svět a praktikovat jej. Vše co mohu říct je, že mé modlitby nebyly zodpovězeny v mé agendě. Kopal jsem a křičel po tři nebo čtyři roky přemýšlením "Co se to tady děje?" Ale někdy, je jiný plán pro nás a někdy se i trpělivost vyplatí. Někdy to tak nejde. Nemám na všechno odpovědi, ale myslím si, že pokud se budete řídit svým darem, myslím, že nemůžete pokazit. A to je mnohem důležitější, než starosti o paradiddle nebo pěší rychlosti nebo něčem takovém. DR: No, ještě jednou díky moc za rozhovor se mnou dnes. Když chlapci půjdou dobýt Austrálii, prosím, nebuďte cizincem, zavolejte nám - můžeme připravit Barbie a přivést lidi - ale James má zpívat na večeři. (směje se) Takže znovu děkuji moc, a vítejte u Majesty přátel. MM: No, děkuji moc a už se nemůžu dočkat, až se tam dostanu a sním si něco v Moreton Bay Bugs. Nemůžu se dočkat, abych tam byl, miluji to místo. A já vím, že by to mohlo znít velmi vzrušeně, ale ... víš, že jsem plakal dvacetkrát po tom dokumentu, jsem tak šťastný. Někteří lidé si myslí, že je to projev slabosti, ale to je mi jedno. Jsem velmi šťastný člověk. Je skvělé s vámi hovořit. DR: Děkuji vám opět, je skvělé se s vámi bavit a uvidíme se na cestách. MM: Děkuji Dave, dávej na sebe pozor. DR: Já budu, ty také. |
 |
|
Poslední aktualizace: