JAMES LABRIE - Budeme pořád objevovat neprobádaná území

Zdroj: [Peter Sládeček, rozhovor s J.LaBrie, SPARK 7/2005, strana 20]  "Budeme pořád objevovat  neprobádaná území."      JamesLaBrie

Je pondělí 13. června před půl sedmou večer. V rakouském Linci začíná pršet a my jsme už půl hodiny měli sěklat rozhovor s nejcharismatičtějším členem DREAM THEATER - Jamesem LaBriem. má zpoždění. kapela protáhla zvukovku a z vysílaček pořadatelů slyšíme, že se chystají večeřet. Už to vypadá, že rozhovor nebude, když vtom se na dvorku objeví manažer kapely a vede nás do zákulisí kulturního centra Posthof, kde je v křesle pohodlně usazen James. Vítá nás velice přívětivě a pomalu začíná vyprávět o desce, která určitě nějakým způsobem vejde do dějin rockové hudby. Vznik "OCTAVARIA" je poznamenán několika symbolickými událostmi, z nichž je konec newyorského HIT FACTORY asi tou nejbizarnější. Stejně divné pocity byly i při psaní recenze na album. Musel jsem si proto několik otízek vyjasnit. Zadařilo se. Přesto ale chybí jeden důležitý element - rozkrytí významu textů i grafického vyvedení bookletu. James se autora - Mikea Portnoye - vydal dokonce hledat. Jeho neúspěšný pokuspomoct nám proniknout hlouběji do alba ale nakonec má i své světlé stránky. Všem fanouškům totiž zůstává prostor na vlastní interpretace, což je možná v umění to nejdůlěžitější. "Museli jsme se hodně obhajovat a vysvětlovat, že z nás chtějí udělat kapelu, kterou nejsme a nikdy nebudeme. Kdyby to mělo pokračovat, rozpadli bychom se. V té době jsme k tomu měli opravdu blízko. V roce 1998 jsme si říkali, že už toho máme plné kecky." James LaBrie Byli jste poslední kapelou, která nahrávala své album v newyorské pobočce HIT FACTORY. Zasloužili jste se o to nějak sami ? Do studia jsme vkročili 1. listopadu. Začali jsme skládat a nahrávat jako obvykle. Zbývaly tři týdnydo dokončení, když za námi přišli manažeři a oznámili: "Toto studio končí ! Až dotočíte, zavíráme nadobro." Byli jsme v šoku. Bylo to divné. Když jsme začínali, bylo tam sedm studií. My jsme dostali studio 6. Všude na zdech visely desky se jmény jako STEVIE WONDER, BILLY JOEL, ELTON JOHN, MADONNA... Na koho z velikánu si vzpomeneš, ten tam určitě nahrával. Za ty tři týdny všechno postupně mizelo. Viděli jsme, jak odvážejí pulty, racky, všechno vybavení mimo naše studio, které druhý den po našem odchodu čekal stejný osud. Víš, proč skončili ? Rozhodli se nechat v provozu pobočku v Miami. myslím, že je to kvůli technologii. Spousta lidí má možnost pořídít si nahrávku doma ve sklepě. Dostali jsme se do bodu, kdy lze levnými metodami dosáhnout stejné kvality jako ve velkých multimilionových studiích. S DREAM THEATER měníte studio skoro na každé desce. Proč ? Jaký je mezi nimi rozdíl ? Začínali jsme, jako ostatně všichni, na pásek. Teď je vše digitální. Rozdíl je v tom, že digitální techlologií dosáhneš kvality a navíc máš možnost dělat úpravy, když se ti něco znelíbí. Je to rychlé. Kam nás to může dostat ? Neříkám, že je lehké dělat muziku, zvláště když ohýbáte rytmy, melodie a skládáte skoro nehratelné věci. Přesto právě technologie umožňuje, aby toto dělalo mnoho lidí. I přes technologii musí hudba především vycházet z člověka. Nápady a aranžmá musí přijít zevnitř. Digitální zpracování ti může pomoci je rozvinout a udělat realističtějšími, ale nemyslím, že by to znamenalo něco hrozného. I když možná za pět let, deset let nebudeš muset umět hrát a vyskládáš písničku jen z myšlenek za použití počítače. Přesto ale musím trvat na tom, že díla hudebně hodnotná budou vycházet z někoho talentovaného, kdo umí skládat. Vaše poslední dvě alba ("Train of Thought" a "Octavarium") se skladatelsky dost značně liší. Mohl bys je přece jen zkusit srovnat ? Určitě jsou si podobná. Je "OCTAVARIUM" tvrdá deska ? Určitě ano. Ale ne po celou jeho dobu. Je progresivní ? Rozhodně. Má vlivy klasiky ? Bezpochyby. Je velmi atmosférická, náladová. Zvukově je velmi exparimentální díky Jordanovým samplům a zvukům. myslím, že je to naše nejlepší deska. Když přemýšlím o jejím charakteru, zjiš´tuji, že spíš obsahuje ty nejlepší momenty kterých jsme se dotkli na desce "SCENES FROM A MEMORY", "AWAKE" a částečně i "IMAGE & WORDS". Aspoň pro mě jsou toto desky, se kterými se cítím v případě "OCTAVARIA" nejužší spojení. Máte nějaké slovo v tom, co jde do světa za advance CD ? Slyšel jsem totiž značně vykostěnou podobu "OCTAVARIA" a ve srovnání s deskou se to teď jeví jako chybný marketing... vydat něco zcela jiného, než jak to podle promo vypadalo. Za to nemůžeme. To dělá firma sama. Nicméně bych si dovolil je obhajovat v tom, že to nebyl úmysl. Lidé, kteří na firmách sedí, neví o hudbě konkrétních kapel často vůbec nic a na promo nezvládnou vystihnout podstatu desky. "OCTAVARIUM" je hodně pod vlivem Rudesse. Cítila kapela vůči němu nějaké závazky z minulé desky ? Na rovinu ""Train of Thought" opravdu dominovala kytara. Chtěli jsme těžké a agresivní album. Ty emoce zůstaly i na nové desce. V momentě, kdy máš dominující klávesy, už to nezní tak tvrdě. Navíc se Jordanova přítomnost projevuje nejvíc v bohatosti zvuků. Takže to bylo gesto nebo nebylo ? Ne. Probíhá to stejně s každou deskou. Nabere to směr a formu postupně. Nikdy si neříkáme: "Tohle je tvoje deska, udělej si, co chceš." Tentokrát jsme chtěli udělat album rozmanitých stylů. Všichni jsme měli nějaké nápady, pravda. Jordan asi nejvíce, ale vznikalo to skupinově. Možná se tam nejvíc projevují klávesy díky stylistickému pojetí, které předpokládá tento druh prezentace. S tímto počinem se v mé hlavě vynořila otázka, jestli se hranice experimentátorských možností nezmenšují. Ať už fyzicky nebo co se týče nápadů. Vůbec. Máme absolutní tvůrčí svobodu a nápady pořád přicházejí. Vlastně jich je tolik, že na jednu desku nevejdou. Mohli bychom vydávat dvojalba. Pokud jde o nějaké puzení k experimentům, riskování, rozšiřování možností, vydávání něčeho, co se vždy odlišuje od minulých nahrávek, tak toho vůbec neubývá. Tato deska je příkladem toho, že chceme zůstat zajímaví a nepředvídatelní. Proto obdivuju RUSH. S každou deskou nabízejí něco, co jsem tak docelaneočekával. Tím směrem se chceme vyvíjet i my. Proto budeme pořád objevovat neprobádaná území. Nesnažili jste se tak trochu být přijatelnější pro více typů fanoušků? Ptám se, protože na vaše poměry jsou na desce poměrně jednoduché skladby. Jediný důvod, proč něco vypadá jednoduše, je že se nás něco silně dotýká a chtěli jsme to svým způsobem zachytit. Může to pro někoho vypadat na naše poměry jednoduše, ale hlavním kritériem je, aby to bylo zajímavé. Pakliže má nějaká skladba tendence být přímočará, pak proto, aby byla zachována síla sdělení. Když srovnáš tvůrčí metody DREAM THEATER a řekněme svých vedlejších aktivit, jaký je mezi nimi rozdíl ? Zásadní je, že v DT se celý proces nekouskuje. Na dlouhou dobu se zavřeme do studia, například teď to bylo kolem 80 dní, a my jsme pořád "v tom". Jedeme naplno a na stejné vlně. Jindese ptracuje čtyři dny a pak: "Nashle za měsíc." Pochopitelně každý tam vstupujeme s nějakou představou, konkrétními nápady. Následuje bitva o to jak to všechno sladit v duchu nějaké vize a jak to posléze dotáhnout do konce. Všechno se to děje jaksi současně a tvoření je mnohem rychlejší a přirozenější, jelikož se všichni zaměříme jenom na moment psaní muziky. Nic jiného v tom čase neexistuje. A zbývá v tomto modelu nějaký prostor pro osobní realizaci ? Ale jo. Řešíme to tak, že ve chvíli, kdy je dokončena myšlenka - hrubý koncept skladby, Mike nahraje bicí, dodělá se i basa. Druhý den ráno obvykle John Petrucci doplní riffy a harmonické základy. Pak s odstupem si to všichni poslechneme a začneme pracovat na melodiích a doplpňovat další nápady. Když jsou nahrány všechny nástroje, přichází na řadu zpěv. To si já, Mike a John P. obvykle někam sedneme a pracujeme na pěveckých linkách a textech. V tomto kolotoči ale jsou období, kdy si rozdělíme úkoly a týden pracujeme samostatně. V jakých podobách nápady do kapely přicházejí ? Obvykle se objeví při práci ve studiu, hodně se taky rodí na turné při zvukovkách. Pokud přijdeme na něco cenného, dále se to rozvíjí a řadí do sekcí a celků na základě konceptu skladby. Druhý způsob je, že na začátku nahrávání každý prezentuje své demosnímky a všichni společně označujeme, co se nám líbí a mohlo by se i hodit. Odjel jsi nedávno sólové turné. Dalo ti to něco ? V kapele jsem už třináct let. Samostatné turné bylo dobré už kvůli samotné změně. Všechno je jiné. Počty fanoušků, kluby a hlavně muzika. Dalo mi to nový vhled třeba díky tomu, že jsem opět mohl vystoupit v malých klubech acelá ta blízká, řekněme intimní interakce s publikem je velmi cenná. K jakému závěru jsi došel? Vyhovují ti kluby nebo spíše haly ? Jistěže velká hala je výzva. Hodně lidí, velké pódium, dlouhé sety. Je to fajn. Stejně fajn mi ale přijdou i kluby právě díky blízkému kontaktu s fanoušky. Oba světy mají své kouzlo a liší se od sebe ve způsobu, jakým posluchače oslovuješ. Uspokojují mě obě situace. Kdybych si měl vybrat, určitě bych chtěl mít možnost to střídat. Zajímá mě tvůj pohled na hudební kritiku. Měl by se recenzent pokoušet proniknout do díla a vysvětlit jej nebo jenom shrnout základní charakteristiky ? Nevím. myslím, že potřebujeme něco jako "hudební pozorovatele" - novináře, kteří nám pomůžou "odkomunikovat", co se děje na desce po hudební stránce. Nepatrný krůček za hranici novinářovy odpovědnosti a kompetence je v tom, že se předvádí za pomoci silně negativních hodnocení. Hudba je velice subjektivní. jak ji vnímá jeden, nevypovídá nic o tom, jak ji procítí celý zbytek posluchačů.To je dost problematická oblast kritiky. jeden názormůže totiž ovlivnitspoustu ostatních. Lidi vnímají autority. Jsou tací, kteří posuzují kapely, jež nikdy neslyšeli, jenom na základě kritiky někoho jiného. Musím se ale ptát, jak vědí, že se jim muzika nebude líbit, když ji neslyšeli? Na druhou stranuale existují novináři, kteří můžou poskytnout čtenáři představu o tom, co stojí za pozornost a co nikoli. Je to opravdu těžké, snažit se o vyváženost.nechtěl bych to dělat. Byl bych k sobě upřímný a napsal to. Jenomže být upřímný k sobě může znamenat, že nikdo jiný nebude souhlasit nebo bude věřit mým slovům a zklame se. je to dvousečná zbraň. Zvuk "OCTAVARIA" je bohatý. Dělo se při nahrávání hodně zdvojování ? To se u nás dělá běžně. Vepředu je hlavní motiv či riff a pak se dobarvuje. John Petrucci je na tento způsobpráce vysazený a Jordan v podstatě taky. Další a snad důležitější příčina toho zvuku je ale osoba Mikea Brauera. Je velmi muzikální a úplně se ztotožnil s naší představou o desce. Skladba "Glass Prison" se táhne pod názvem "This Dying Soul" a nyní "The Root Of All Evil" už přes tři desky. Byla v takto celistvé pobobě vymyšlená už na "6DOIT" nebo se vyvíjí a transformuje s každým dalším albem ? Systém rozvíjení a navracení se k původnímu nápadu nám přišel zajímavý. Myslím, že pro nás i pro posluchače je vzrušující zjišťovat, kam se dané hudební a lyrické textové téma rozvine. Odráží to textařský talent Mikea Portnoye, který rozvíjí myšlenku "Glass Prison" jako postupnou terapii své závislosti na alkoholu. Nikdy nevíme, kam se to vyvine. Kdo je Bill W., jemuž je skladba věnována ? Myslím, že někdo, kdo stál na začátku Mikeova problému nebo mu naopak pomohl se léčit. Určitě to nevím. Zajímalo mě, jestli všechna ta psychotická témata jeho textů pramení ze závislosti nebo máte jako kapela třeba blízko k někomu, kdo trpí psychickou nemocí. Opět nemůžu zcela uspokojivě odpopvědět, ale jelikož jeho texty zpívám, vnímám to jako jeho způsob psaní. Mikeova osobnost se tady promítá ve velmi introspektivní až esoterické podobě. Obvykle píše v první osobě. Vždy preferoval sebevyjádření skrze osobní zkušenost a odtud vychází. Myslím, že spousta lidí se s tím ztotožňuje, orotože prochází podobnou housenkovou dráhou emocí. Obecně se snažíme zahrnout do muziky různorodost. Když už jsme u různorodosti, vždycky mě zajímalo, kdo jč z vás nejdivočejší a potřebuje občas přistřihnout křídla. Záleží na úhlu pohledu. Všichni máme své "chvilky". Když jsi v kapele s pěti odlišnými osobnostmi, existuje pět různých pohledů na interpretacia přístup k jakékoliv situaci. Musíš se naučit s tím vypořádat - umět brát i dávat. je to o kompromisu. za mnoho let jsme se naučili, jak s každým z nás zacházet. Nemyslím si, že by byl někdo konkrétní příliš divokej a potřeboval od ostatních "umravnit". Určitě ne posledních pár let. Bylo ale takové období. Kolem "Falling Into Infinity" jsme to měli hodně těžké. Byla to doba pokusů a omylů. Ale nejspíše jenom proto, že na nás působilo tolik vnějších a okrajových prvků. Lidi se snažili navést nás na určitou cestu, která ovšem vůbec nebyla odrazem naší povahy. Museli jsme se hodně obhajovat a vysvětlovat, že z nás chtějí udělat kapelu, kterou nejsme a nikdy nebudeme. Kdyby to mělo pokračovat, rozpadli bychom se. V té době jsme k tomu měli opravdu blízko. V roce 1998 jsme si říkali, že už toho máme plné kecky. Pakliže se chceme bavit o tom, kdo má nějakou koncepční představu o tom, kam se má kapela vyvíjet, jak mají vypadat setlisty, kdy a jak má vyjít třeba DVD, jak organizovat nahrávání koncertů, jak to prosadit u firmy, pak musím především mluvit o Mikeovi. On je zodpovědný za to, že se kapela nějakým způsobem prezentuje, že má určitou image, že koncerty nějak vypadají. On je rád v pozici vedoucího a my jsme mu to schválili. Je to velká zodpovědnost, kterou sňal z našich ramen. Kolikrát třeba sedí doma, přemýšlí nad setlisty nebo udržuje kontakty s firmami, domlouvá a organizuje náš management. Je to pro něj přirozené. Miluje výzvy a je rád ve středu dění. Nemyslíš, že progresivní scéna se stala příliš konzervaticní ? Z mého pohledu je progresivních kapel opravdu mnoho. Ve skutečnosti je však lze velmi snadno oddělit. Stačí jedna dvě skladby a víš, jestli mají co nabídnout, jestli jsou upřímní a originální. Důvod, proč jsem na své sólové jarní turné vzal EVERGREY, je ten, že si myslím, že je to kapela, která má v sobě něco zvláštního. I když nejsou tolik progresivní, vyčnívají z řady. Především jejich aranžmá překračují standard většiny kapel. Další, kdo stojí za zmínku, jsou PAIN OF SALVATION. Je to obrovský talent a originalita. Stejně tak NEAL MORSE, THE FLOWER KINGS, dokonce i SPOCK'S BEARD ve své nové reinkarnaci. Není to už Neal, ale pokračují novým způsobem. Pak je tady velká skupina kapel, které už tolik zajímavé nejsou. "Obrovskou příležitost rozvíjet vlastní možnosti vidím především ve skutečnosti, že po osmi letech jsem se konečně vyléčil ze svých potíží s hlasivkami. Dva až tři roky zpátky jsem se po nemoci úplně zotavil a začal opět navštěvovat hodiny zpěvu." JamesLaBrie Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi Severní Amerikou a Evropou ? Progresivní hudba je třeba v Kanadě populární. Zásadní rozdíl ale je v tomhle (JAmes drží v ruce SPARK). Když jdeš v Evropě na stánek, najdeš tam časopisy, které se zabývají rockovou muzikou. Dozvíš se o deskách, o koncertech. V Americe sice máme METAL EDGE, ale většina ostatních se koncentruje na pop. Není to skutečná prezentace toho, co se děje ve světě hudby. To je podle mého velmi smutné. Ale s tím, co bylo řečeno, je potřeba upřesnit, že u nás je stejně progresivních kapel jako v Evropě, nebo i více. Nedostane se jim však tolik pozornosti jako tady. Lidi jsou frustrovaní, přesto se díky internetu jsou schopni dostat se k informacím o dění v žánru, a to způsobem, který nikdy předtím nebyl možný. Vraťme se teď k "FALLING INTO INFINITY". Byla to poměrně špatná zkušenost. Produkci měl na starosti Kevin Shirley. Přesto jste s nim spolupracovali dál. Kevin byl producent na naší jediné desce a od té doby už jenom zvučí a míchá. Přes zkušenost s FII jej pořád máme za kvalitního profesionála. Líbí se nám jeho přístup ke zvuku. Pro předchozí desku i "OCTAVARIUM" jsme si už ale vybrali Mikea Brauera. Díky němu se nám povedlo odlišit "TRAIN OF THOUGHT" od minulých výtvorů. Dělá to zkrátka jinak. Osobně ale cítím určitou souvislost mezi "OSTAVARIEM" a "FII". Já teda ne. bavíme se teď o něčem, co je mým nejneoblíbenějším albem. Rozhodně se nejedná o zamýšlené navázání. Je to v melodii a popových vlivech. V tom případě jsme k tomu ale dospěli a myslím, že je to i znát. Řekl bys - otázka důvěryhodnosti alba ? Ano. Nová deska je převratná v historii kapely i díky tvému zpěvu, který objevil úplně nové vyjádřovací možnosti. Bylo by přijatelné tvrdit, že ti v tom pomohly vedlejší projekty ? Je to kombinace vlivů. Sólovka určitě. Každá zkušenost se skládáním a nahráváním může muzikantovi jenom prospět. Osobně se snažím experimentovat na každé nové desce. Přinést trochu jiné emoce, trochu jiný projev. myslím, že hlas je stejně, ne-li více důležitý než ostatní nástroje, protože sděluje myšlenku. Obrovskou příležitost rozvíjet vlastní možnosti vidím především ve skutečnosti, že po osmi letech jsem se konečně vyléčil ze svých potíží s hlasivkami. Dva až tři roky zpátky jsem se po nemoci úplně zotavil a začal opět navštěvovat hodiny zpěvu. Naživo jsem konečně schopen zazpívat i to, co ve studiu. Tyto faktory dohromady tvoří konzistenci a sebedůvěru mého zpěvu. Mám i velkou podporu od kluků, kteří mi nechávají hodně volného prostoru. Chtěl jsem si promluvit o obalu, jenž pochází z dílnyHugha Symea, autora obalů RUSH. Byla koncepce bookletu také jeho prací ? Ne. Myšlenka je Mikea Portnoye. Má vyjadřovat základní ideje alba. Přední strana je zpodobněním jedné oktávy na klaviatuře. Je to naše osmé album (MIKE - moje pozn. "James asi myslí osm nazpívaných alb s DT, jinak je jich totiž devět."), je tam osm skladeb. Grafický design této desky má spoustu symbolických významů, ale opět neposloužím úplně přesvědčivě, jelikož v kapele je kolem tohoto velký rozruch. S kluky jsme se neúspěšně pokoušeli odhalit skryté významy a vedli kolem toho diskuse. Mike sám to moc nekomentuje. Je v kapele nějaký jednotný politický názor ? Ne. Všichni pozorujeme svět kolem sebe a promítáme jej do hudby. Máte totiž sérii skladeb - "Great Debate" na "6DOIT", potom "In The name Of Good" na "TOT" a nyní "Sacrified Sons" - jejichž texty působí dojmem antibushovské agendy. Je to spíše o tom, jak se náboženství a ideologie proměňuje v něco, co lidi slepě následují. nepřemýšlejí o sobě. Kdyby začali hledat odpovědi ve svém nitru, byli bychom zdravější společností. Ale je jednodušší uvěřit, že kdosi čemusi rozumí více než my. "In The name Of Good" je o tom, ja se lidi nechávají obelhat a zavádět. "Great Debate" se zabývá kolizí vědy a náboženství. Jedno není ani vznešenější ani správnější než druhé. V "Sacrified Sons" se zabývám tím, jak se může stát něco tak tragického jako je válka. Odkud pochází ? Od lidí naslouchajících, ale nerozumějících vůdcům, náboženstvím a podobně. Od lidí, kteří nevidí a neslyší, pouze jednají ve jménu něčeho špatného. Když se nad tím zamyslím, divil bych se, kdyby existoval Bůh, jenž tě pochválí za vraždu mnoha tisíců lidí. Z titulní skladby desky, ale i z jejího konceptu mám dojem, že se světu snažíte říci, že hudba, stejně tak jako realita, je jenom jedna - a to sice u každého jiná. Tudíž všechno, pro co se rozhodnem, je správné, pakliže počítáme s tím, že se nám naše minulost bude neustále vracet. Obstálo by toto shrnutí ? Určitě. Koncept je uzavřený kruh. pakliže stvoříš něco pozitovního, s odstupem času se k tobě vrátí. Stejně tak, rozhodneš-li se zaměřit negativně, zůstaneš v tom kruhu uvězněn. A co ty doslovné citace textů BEATLES a PINK FLOYD ve slokách skladby "OCTAVARIUM" ? Má to význam, ale nebudu se k tomu vyjadřovat. To musí zospovědět Mike.

Made by  ©  2011  Poslední aktualizace: